O MNĚ

Jmenuji se Anna Bártů, je mi 25 let a pocházím z "vesnice uprostřed Brna", ze Židenic. V červnu jsem dostudovala Sociální pedagogiku a poradenství, souběžně Učitelství pro mateřské školy a ze zájmu dálkově studuji Speciální pedagogiku. Kromě různých stáží a brigád v mateřských školách, střediscích a ústavech během studia jsem měla možnost spolupracovat přes dva roky s pedagogicko-psychologickou poradnou a více tak nahlédnout do problematiky vzdělávání.

Mým největším koníčkem je běh, ideálně v přírodě. Nepohrdnu ani plaváním, jízdě na kolečkáčích a na kole. Od mala jsem hrála na klavír a snažila se soutěžit na různých soutěžích. Mám ráda folklór, hlavně ve spojení s našimi Židenickými hody, kde jsem měla tu čest stát se na dva roky hlavní stárkou :) Nemůžu opomenout mou oblibu v cestování, ideálně stopem. Avšak největší radostí jsou pro mě beze sporu moji přátelé a sourozenci, kterým vděčím za mnohé.

Klíčová pro mě byla a je farnost, ve které jsem mohla vyrůstat a být ve společenství lidí, kteří se mi nezištně věnovali, s láskou formovali a nasměrovali, kde jsem získala mnoho dobrých přátel na celý život a kde se cítím zkrátka doma. Chodila jsem na naše "schůzky" a jezdila na různé akce, hlavně na stanové tábory, které jsem milovala. Postupem času jsem se dostala do kolektivu vedoucích, a tak mohla alespoň částečně předávat dále to, čeho se mi za ta léta dostalo.

PROČ JEDU

Ač to může znít sentimentálně, od mala jsem měla velkou touhu vyjet pomáhat dětem do rozvojové země. Největším uchopitelným impulsem, který se zdánlivě jeví jako nesmyslný, bylo pro mě video s písní "Pošli mě, půjdu já", kterou zpívali mí kamarádi a ve videu byla malá "afričančata". Ta slova písně ve mně od té doby tepala a já jsem mezi tím prošla relativně bouřlivou pubertou a dospíváním. V průběhu studia se mi různým způsobem připomínalo moje přání vyjet za hranice našeho materiálního přepychu. Když jsem se dozvěděla o projektu Adopce na blízko, přes který několik mých přátel vyjelo pomáhat do světa, uvědomila jsem si, že tímto způsobem to bude ono. Abych si ozkoušela a zdokonalila své jazykové a osobnostní (ne)schopnosti, vyjela jsem na půl roku na Erasmus do Belgie. Ve státnicovém ročníku jsem věděla, že uskutečnění tohoto mého snu je pro mě důležitým až nezbytným krokem na mé životní cestě. 

Často se někdo diví a namítá, proč raději nepomáhat tady. Mezi námi dobrovolníky koluje odpověď, že jedeme prostě proto, že můžeme. Ne každý má možnost "jen tak" opustit na rok své blízké a práci nebo zkrátka představa každého o vlastním životě je jiná. Uvědomujeme si, že nám byly dány jisté schopnosti, zdraví a povahové vlastnosti, které nás k tomu v jistém ohledu uschopňují.

Podpora druhých je pro všechny dobrovolníky, tedy i pro mě, velmi důležitá. A to od slov: "No jasně, Ani, když tak moc chceš, tak prostě jeď, to bude super!" až po slova "Ančo, já furt nechápu, proč tam jedeš, ale plně tě podporuju." Proto si moc vážím všech povzbudivých slov, přání, finančních prostředků, zájmu a modliteb, které mě nesou.

KAM JEDU

Nedokážu vysvětlit proč, ale od první chvíle mě ze všech koutů světa, které jsou v tomto projektu pro dobrovolníky přístupné, lákala právě Oceánie. V průběhu přípravného kurzu a domluvě se Salesiány mi byly vybrány Šalamounovy ostrovy z důvodu aktuálních potřeb země a mého zaměření. Kvůli koronavirovým opatřením na ostrovech mi však nebyla udělena víza a můj dlouho plánovaný zářijový odlet se neuskutečnil. Společně se Salesiány jsme se domluvili, že počkáme do listopadu, kdy tam má skončit lockdown. Nicméně s koncem lockdownu přišla další opatření a zpřísnění podmínek pro vstup do země. Tím pádem nebylo jasné, jestli se na Šalamouny vůbec někdy budu moci dostat a jevilo se to celé spíše jako čekání na Godota. Proto jsme se společně dohodli na změně cílové země, kterou se pro mě stala Papua Nová Guinea :)

Papua Nová Guinea je jedna z jazykově nejrozmanitějších zemí světa s více než 8 miliony obyvatel hovořícími asi 850 jazyky. Je také kulturně velmi bohatou zemí s hojným nerostným bohatstvím, jakým je zlato, ropa a zemní plyn, díky čemuž má významné postavení na světovém trhu. Ačkoliv je země v tomto ohledu bohatá, životní podmínky mnoha lidí jsou bídné. V Gabutu, předměstí hlavního města Port Moresby, žijí v komunitách lidé z různých kmenů, kteří přišli do města hledat práci s nadějí na lepší životní úroveň. Těmto lidem chybí základní zázemí, jakým je pitná voda, adekvátní strava, elektřina, vzdělávání a zdravotní péče.

Nejzranitelnější skupinou jsou děti. Chybí jim potřebná výživa a většina z nich nemá možnost chodit do školy. Právě jim Salesiánské středisko nabízí klidné prostředí pro hru, vzdělávání, poskytuje jim stravu a základní zdravotní péči. Dává jim tak možnost úplného a harmonického vývoje, aby se mohli stát odpovědnými a aktivními členy společnosti. A zde bude i mé působiště...