U ŠALAMOUNŮ

Šalamounovy ostrovy jsou moje první láska, jak jednou jeden Salesián trefně poznamenal. A to proto, že jsem právě tam měla původně letět na svou "misi". Kvůli covidu jsem však ani po půlročním čekání nedostala víza, a tak jsem se nakonec vydala na Papuu. Než jsem však opustila Oceánii, rozhodla jsem se tam alespoň na pár dní podívat. Papua Nová Guinea a Šalamounovy ostrovy jsou jedna salesiánská provincie, to znamená, že je spravuje jedna skupina Salesiánů. Zatímco ale na PNG je sedm salesiánských komunit, na Šalamounech jsou pouze dvě. Právě díky těmto konexím jsem se tam mohla vydat a alespoň trochu zakusit šalamounský život, který bych vám teď chtěla v pár řádcích předat.

OKÉNKO O OBECNOSTECH

Šalamounovy ostrovy jsou ostrovní stát a leží východně od PNG. Skládá se z šesti hlavních ostrovů a údajně více než devíti sty malých s rozlohou přibližně 30 000 km² (ČR má 78 866 km²). Celkový počet obyvatel je jen něco málo přes 700 tisíc. Ostrovy jsou rozděleny do devíti provincií. Většina ostrovů je hustě pokryta tropickým pralesem a údajně se tam nachází více než 230 druhů orchidejí a k tomu spousta dalších tropických květin. Co se zvířat týká, tak podobně jako na PNG, je tam nespočet druhů ptáků, netopýrů, hadů, ještěrek, krokodýlů, želv, motýlů, mořských tvorů atd. Hlavní město je Honiara a leží na ostrově Guadalcanal. A přesně tam jsem byla. Jedné z hlavních řek v tomto městě se říká Alligator river a to prostě proto, že je plná aligátorů. Nejvyšším místem je Mount Popomanaseu na ostrově Guadalcanal s výškou 2335 m.n.m. Počasí je tam teplé, jak jinak… Celoročně kolem 30 stupňů s tím, že od listopadu do dubna je období dešťů.

Úředním jazykem je angličtina, avšak tím se Šalamouni nenechávají omezovat, údajně jí mluví jen 1-2% populace. Kromě hlavního dorozumívacího jazyka šalamounského pidginu, poměrně dosti odlišnému od toho papuánského, má rovněž každá provincie a často i větší vesnice svůj vlastní jazyk. Někde jsem četla, že je zde až 120 domorodých jazyků, ale řekla bych, že se jedná o velmi hrubý odhad. Náboženství tu suverénně vede křesťanství (asi 95 %), převážně anglikáni, ale už z PNG víme, že není křesťanství jako křesťanství. Většinou se mísí s různými pohanskými mýty, zvyky, pověrami a tradicemi. Měna je šalamounský dolar (zkratka SDB) a jeden takový dolar je zhruba 2,7 korun českých.

Co se týká historie, zájemcům doporučuji si o ní něco najít na internetu. Já jen tady ve zkratce povím, jak to chápu já. Roku 1885 byly Šalamouny pod nadvládou Německého císařství, o sedm let později prý pod Brity. Od první světové války pod Austrálií, která Šalamouny obsadila a během druhé světové války byly okupovány Japonskem a válčilo se zde ve velkém. Možná někomu z vás něco říká pojem Bitva u Guadalcanal, která je jednou z nejznámějších bitev. No a pak konečně po mnoha a mnoha letech vznikl samostatný stát Šalamounovy ostrovy 7.července léta Páně 1978. Je také konstituční monarchií v rámci Commonwealthu a hlavou státu je britská královna...ehm...král.

Co je takovou šalamounskou specialitou jsou blonďaté vlasy, ty má údajně 10% populace, já bych si ale troufla říct i vyšší procento. To údajně představuje největší výskyt blonďáků mimo Evropu ve světě. Blonďatá barva je prý způsobena změnou aminokyselin v proteinu TYRP1, kdyby se náhodou někdo z vás vyznal v aminokyselinách. Barva kůže je naopak i o něco tmavší, než na PNG a lidé jsou trochu menšího vzrůstu. Průměrný věk dožití je kolem 60 let. Lidé se zde živí převážně rybolovem a tím, co si vypěstují.

OKÉNKO O ŠALAMOUNSKÉ KULTUŘE

O šalamounské kultuře, stejně jako té papuánské, se mluví jako o melanéské, protože oba tyto ostrovní státy leží na území Melanésie, což je jedna z částí Oceánie. Tyto kultury si jsou v mnohém podobné. Proto koho to více zajímá, doporučuji jeden z mých předchozích článků s názvem "Kulturní" a tady zmíním jen to, co mi přijde nové a rozdílné. Tak například tetování. Papuánci mají tetování hodně a záleží na tom, odkud přesně pochází. U Šalamounů mi to ale přišlo ještě o něco výraznější a hlavně, někteří nemají normální černé tetování, ale jen jizvy. Třeba jedna holčina měla na obličeji světlou jizvu ve tvaru slunce. V některých provinciích prý vyřezávají malým miminkám na obličej znaky dle jejich rodu nebo vesnice.

Další takovou rozdílností jsou jména. Když pojmenovávají dítě, nedají mu klasicky křestní jméno a k tomu má příjmení jako zbytek rodiny. Dají mu jméno i příjmení po nějakém starším příbuzném. Takže to pak je tak, že každý sourozenec má kromě jiného jména i jiné příjmení. Stejně tak náš salesiánský šalamounský bratr Thomas. Ten má celé jméno po svém strýčkovi, kterému ho rodina prý asi na tři roky půjčila, když byl ve věku čtyři až sedm let. Prý se to tak dělá. Strýc měl normálně svoji rodinu, tak s nimi pár let Thomas vyrůstal. Po těch třech letech ho vrátili zpět do jeho rodiny, prý je nepoznával, ale to nikomu nevadilo. Takže ano, stejně jako na PNG, i tady si občas předávají děti, jak se jim to hodí.

Co se týká oblékání, nemají nějaký jednotný oděv, jak je na PNG, takové ty papuánské dámské šaty Meri blaus, které vždy a všude nosí každá žena. Tady se oblékají prostě tak, jak většina světa. Šperky tu mají také mírně rozdílné. Zatímco na PNG se vyrábí většinou z různých gumových kousků, korálek a mezi to se občas strčí nějaká mušle, tady to bývá více z přírodnin a korálků z opracovaných mušlí. Údajně jsou tradičními výrobky dřevořezby s ptačími, mořskými i lidskými motivy, často vykládané kousky ulit nebo lastur. I tady kromě oficiální měny používají, hlavně na venkově, tzv. "shells money". To jsou velmi zdlouhavě opracované mušle navléknuté na dlouhý provázek. Tím se platí například "bride price", což je stejně jak na PNG cena za ženu, kterou si chcete vzít. Co se týká oslovení žen, zatímco na PNG se hospodyňky a všechny ženy kolem oslovují "mum" (máma), tady je to "auntie" (tetička). Učitelku neoslovují "miss", ale "madam". I tady hraje velkou roli droga jménem bételové oříšky. Zdálo se mi, že jejích uživatelů je tu ještě o něco více než na PNG.

OKÉNKO O ŠALAMOUNSKÉ POVAZE, BEZPEČNOSTI A VZDĚLÁVÁNÍ

Říká se, že na Šalamounech jsou lidé tak nějak milejší a srdečnější než na PNG. A že život je tu takový jednodušší. Snad každý Salesián, kterého jsem se na PNG zeptala, kde se mu líbilo nejvíce (myšleno v které komunitě/části provincie), odpověděl na Šalamounových ostrovech. Prý je tam nejkrásnější mise. Já jsem byla na Šalamounech pouze týden, tak si úplně netroufám hodnotit, ale už v těch pár dnech jsem viděla, že jak děti, tak dospělí byli tak nějak přátelštější a družnější. Omylem jsem jednou narazila do jednoho dítěte (stane se, že…), omluvila se mu a ono mě hned objalo. Nebo jsem si šla zaběhat pár koleček na hřiště a přihlížející děti se ke mně hned po jednom kolečku přidaly a už se mi nepovedlo je setřásnout.

Když jsem se chtěla jít projít s jednou místní kámoškou na pláž, Thomas (salesiánský bratr, Šalamounec) řekl, že v pohodě, ať klidně jdu. Za pár minut později nás ale doběhl jeden místní muž, aby nás chránil, prý ho Thomas poslal pro jistotu. Tak si tou bezpečností nejsem jistá. Nezřídka se tam přihodí nějaké zemětřesení, kterého jsem byla za ten týden také svědkem. Jen malé, ale cítit bylo a lidé automaticky běželi ven z budov.

Co se týká vzdělávání, na Šalomounových ostrovech není povinné a údajně pouze 60 % dětí ve školním věku má přístup k základnímu vzdělání. To jednak proto, že tam ty školy zkrátka nejsou a když už jsou, ne vždy jsou tam lidi, kteří by mohli učit. Když se mladý člověk vydá do města studovat nějakou střední školu a vrátí se zpět do vesnice, nemá tam úplně dobré postavení, protože nemá schopnosti, které jeho vrstevníci nabyli životem na vesnici. Neumí lovit zvěř, chytat ryby, pěstovat plodiny, stavět domy a tak dále. Salesiáni se tak snaží nabídnout místní mládeži skrze své školy oboje, a to jak vzdělání, tak i technické a agrikulturní schopnosti.

OKÉNKO O TURISMU NA ŠALAMOUNECH

Nevím, jak vy, ale když jsem slyšela pojem Šalamounovy ostrovy, vždycky se mi vybavila luxusní dovolená s nádhernými písčitými plážemi, domky na pláži s výhledem na moře a kolem pobíhajícími šalamounskými dětmi. Na internetu jsem se dočetla, že prý na Šalamounovy ostrovy každý rok přiletí kolem 23 tisíc turistů. V této destinaci je údajně možné podniknout výlety na vyhaslé sopky, prozkoumat lesy a džungle, surfovat na divokých vlnách, půjčit si kajak a projet se na nádherných vlnách, potápět se, navštívit domorodé vesnice a tak podobně. Já osobě si tohle všechno po návštěvě Šalamounů nedokážu představit. Nutno říci, že já jsem tam byla v Salesiánské komunitě a pohybovala se mimo středisko s místními, díky čemuž jsem se mohla dostat na místa, kde se místní lidé běžně pohybují a vidět tak reálný život na Šalamounech.

Kdybych tam přijela jako turista, nedokážu si nic z toho představit. Nikde se bez místního průvodce nedostanete. A na místního průvodce nenarazíte bez místních známostí, které jako turista prostě nemáte. Nikde jsem neviděla jedinou službu pro turisty, a to jsem byla v hlavním městě. Auto si zřejmě nepůjčíte a taxík pro vás jakožto cizince není bezpečný. Ono se popravdě tím autem ani moc není kam dostat, protože například v hlavním městě vede jedna jediná silnice (což má své výhody pro lidi, jako jsem já – není kam zabloudit) a to není ani vyasfaltovaná. Na tom se teď ale intenzivně pracuje kvůli Pacifickým hrám, něco jako oceánská olympiáda, které mají být v listopadu. Dostat se na nějaký jiný ostrov není tak jednoduché. Pro nás je reálné pouze letět místními malými letadly. Na moři totiž hrozí mořská nemoc, se kterou má problém i většina místních a jak řekl Thomas, já bych tam umřela.

Pro mě tak jediným vysvětlitelným a představitelným turismem je ten, kdy vás nějakým způsobem cestovní agentura přepraví na jeden z ostrovů. Umístí vás do resortu a tam vám to všechno pěkně zprostředkuje. Zažijete tedy za veškeré své úspory ideální, avšak umělou dovolenou. Z reálného šalamounského života moc neuvidíte.

ŠALAMOUNSKÉ ZÁŽITKY

A teď už jen pár řádků o tom, co jsem tam zažila. Už jste asi pochopili, že jsem bydlela v salesiánské komunitě, a to v předměstí hlavního města Honiary, které se jmenuje Henderson. K této komunitě se nějak doneslo, že prý umím péct a bylo mi oznámeno, že by si rádi dali nějaký dort, třeba Tiramisu. Moje mise byla tedy jasná. Ale nebylo to tak jednoduché. Sehnat nějaké suroviny typu šlehačka, zakysaná smetana, puding nebo prostě cokoliv, z čeho se dá udělat nějaká hmota připomínající krém na Tiramisu, není na Šalamounech tak jednoduché. Podnikli jsme kvůli tomu dvě hodinové cesty do centra města a navštívili tak 8 obchodů. Vzdálenost komunita a centrum města je zhruba pět kilometrů, ale jet se tam dá kvůli výmolům na nezpevněné cestě maximálně tak rychlostí želvy. Na konci této mise jsme našli dvě smetany ke šlehání, které svým skupenstvím připomínaly máslo. Nicméně již z PNG vím, že jen stačí chtít a hodně improvizovat, a tak bylo další den Tiramisu na světě a komunita se voblizovala až za ušima.

Tím ovšem moje mise "pečení" neskončila, pustila jsem se do muffinů (trocha mouky a cukru je všude) a hlavně do banánového chlebíčku. Šalamouny jsou totiž ráj banánů. Banánový chlebíček jsem opakovala zhruba každý den a podezřívala členy komunit, že mě svým dojedením banánového chlebíčku do pár hodin šikanují. Pro mě to bylo ale také přínosné, protože jsem se naučila péct v plynové troubě, kterou jsem do té doby znala jen ze starých filmů. A nejpřínosnější to bylo, jak tedy doufám, pro auntie Alice, komunitní kuchařku, které jsem to všechno ukazovala. U přípravy palačinek asi čtvrtý den mého pobytu mi řekla: "Ty jsi tady jen na týden a už jsem se toho od Tebe tolik naučila. To kdybys tu byla ještě o týden víc, ojojoj!" Ono už by toho moc nepřibylo, protože jsem již ukázala všechny své recepty, ale to jsem si nechala pro sebe :) Nicméně naše domluva zněla, že jí to všechno sepíšu a dám to Thomasovi (Šalamounský salesiánský bratr) a ten jí to řekne. Proč tak složitě? Jednoduše proto, že auntie Alice neumí asi jako dvě třetiny jejích vrstevníků číst. Angličtinu taky moc neovládá, takže naše poměrně seriózní debaty probíhaly rukama-nohama. Pečení se nakonec ukázalo jako velice vyhledávanou schopností, a tak jsem ještě noc před odletem učila místní učitelky, které zde údajně učí žáky péct, již zmiňované muffiny a banánový chlebíček.

Komunita se nachází v areálu střední školy pro asi 300 studentů. Studenti jsou různého věku a většina z nich jsou spíše starší než mladší, takže zhruba v mém věku. Škola byla dříve půl na půl něco jako gympl a učební obor. Postupem času se stala pouze učebním oborem, protože o akademickou část nebyl zájem a ani uplatnění jejích absolventů. Škola nabízí několik směrů/kurzů a všechny si studenti za pomocí jejich rodin platí sami. Většina z nich si na ně vydělává roky, protože částka je nemalá a rodiče takové peníze nevydělávají (fungují spíše na systému výměny surovin, pěstování, rybolov apod.). Ale jinak to nejde. I přesto je podle slov salesiánů tato škola v porovnání se školami v PNG na velmi nízké úrovni, která však odpovídá místním potřebám, podmínkám a možnostem místních učitelů i studentů. Před tuto školu jsem byla na jednom ranním shromáždění vyzvána, abych jim řekla něco oduševnělého, a tak dala takzvaný "good morning talk". Tak jsem jim pověděla, kdo jsem, odkud jsem, jak jsem se tu ocitla, co je to dobrovolná misijní služba, co jsem dělala na PNG a snažila se dát pár povzbudivých slov do života. Něco podobného mě pak čekalo večer pro místní farníky tentokrát v podobě "good night talk".

Abyste si ale nemysleli, že jsem na Šalamounech jen pekla a povídala, tak teď přijdou ty turistické zážitky. Například mi ukázali katedrálu, japonský a americký pomník na památku obětem druhé světové války, galerii s obrazy místních umělců a maličké muzeum. Také pak nově vybudované nákupní centrum, avšak bez obchodů, protože na to nemá momentálně nikdo finance, asi převážně kvůli covidu. Taky jsme projížděli čínskou částí města, tzv. China town, která byla předminulý rok na podzim vypálená místními na protest proti vládě kolaborující s Čínou. Taky jsem si chtěla proměnit peníze, tak mě vzali do místního casina, tam to prý je výhodné. Díky tomu jsem viděla poprvé v životě opravdové casino a připadala si najednou jak v jiném světě, absolutně odlišném tomu venku.

Jedno dopoledne jsme také zajeli na místní skládku, odkud každý den v období školy sváží děti do salesiánského střediska a nabízí jim program podobný tomu, který jsme měli na PNG v naší malé škole DBC. Právě toto místo mělo být úplně prapůvodně mým působištěm. Seznámila jsem se tak i s místními učitelkami (mladýma holkama), se kterými bych pracovala. Byla jsem ráda, že jsem to mohla vidět a zároveň si uvědomit, že PNG bylo opravdu "moje místo". Ne že by se mi to na Šalamounech nelíbilo, ale tady už byl projekt pár let zažitý a byli tu lidi, kteří věděli, co a jak a docela si vystačili. Když jsem ale přijela na PNG, projekt začínal a nebyl tam nikdo, kdo by to vedl. Otec Pedro mnohokrát řekl: "Bez Tebe bychom to nezačali". Mělo to samozřejmě své výhody i nevýhody, ale snažila jsem se zaměřovat především na ty výhody a vymýšlet, tvořit, učit a zkrátka fungovat, jak to šlo a jak jsem si myslela, že je to pro všechny nejlepší.

Dalším šalamounským zážitkem byl výlet k moři. Původně jsme chtěli jet na jinou pláž, ale Thomas nás varoval, že tam to není bezpečné. Myslela jsem si, že to bude kvůli místním impulsivnějším obyvatelům, jak tomu většinou z bezpečnostních důvodů na PNG bývá. Z Thomase ale vypadl pro mě nečekaný důvod – prý je tam spousta krokodýlů. Jeli jsme tedy na bezpečnější pláž. Podmořský svět tam sice moc nebyl, ale zato tam byly dvě chátrající lodě. Jedna z druhé světové války, druhá z devadesátých let, kterou tam zahnala silná bouře. U té první jsem si užila šnorchlování, zkoumání a měla radost, že se doslova dotýkám historie. Ta druhá posloužila jako kvalitní skokanský můstek. Co se ale vraků v podobě lodí, ponorek a letounů z druhé světové války týká, prý jsou Šalamounovy ostrovy jejich největší koncentrací a na spoustě místech slouží jako umělé útesy.

Vůbec největším zážitkem pro mě byla návštěva vodopádů s názvem Tenaru Falls. Popravdě to byla asi jedna z nejkrásnějších přírodních "kousků", co jsem kdy viděla. Ona teda už jen cesta na ně byla chvíle, kdy jsem se modlila více než normálně. A to bylo tak. Vzali jsme velký truck, několik místních mládenců a vyrazili směr vodopády. Mládenci si teda ještě po cestě koupili dva pytlíky bételových oříšků a celé je vyžvýkali, což je viditelně posílilo. Cesta vozidlem trvala asi dvě hodiny, z čehož půlka cesty vedla do kopce po serpentinách s tím, že nejednou se stalo, že to vozidlo prostě nevyjelo, a tak jsme museli couvat a snažit se to vyjet znovu. Poté, co jsme vyjeli na onen kopec, následovala asi hodinová cesta opravdovou džunglí. To už jsme ale museli po svých. A jak už jsem řekla, kluci byli posilněni bételovými oříšky (místní droga), což jim dodalo energii a radost ze života. Proto se rozhodli většinu cesty běžet. Nikdy před tím jsem se nepozastavila nad pojmem "deštný prales", až tady mi došlo, jak trefný tento název je. Nekecám, mimo prales nepršelo, ale jakmile jsme vkročili dovnitř, bylo neskutečné vlhko a deštivo. Do toho tam na nás číhaly různé nebezpečné rostliny a zvířata, nad kterýma jsem radši ani nepřemýšlela. Po cestě jsme přebrodili taky pár širokých, ale mělkých řek a pak se před námi objevily nádherné vodopády.

Kluci hned lezli na skály a začali z nich skákat dolů. Můj vnitřní rozhovor vypadal asi takto: "To jsou blázni, to nemůžou přežít!" "Já tam nikdy nepůjdu a už vůbec neskočím, je to hrozně nebezpečný, nevím, co je pod vodou. A navíc na to nemám pojištění." "Tyjo, ale když už jsem tady, to by mě pak mrzelo…" No a tak netrvalo ani deset minut a byla jsem na skále a skákala dolů. Teda skočila jsem jen jednou a samotné odhodlání ke skoku trvalo alespoň minutu. Nepříjemné na tom bylo, že byla potřeba se rozběhnout, pořádně se odrazit a skočit co nejdál, kvůli skále. To šlo ale na kluzkém povrchu poměrně těžko. Tak jsem se rozběhla, nějak se odrazila a skočila. Dna jsem se sice dotkla, ale naštěstí v místě, kde byl jen písek. A tak jsem vděčně a hrdě děkovala svému Andělu Strážnému, že mě zase nenechal ve štychu a v hlavě mi zněla oblíbená věta mojí mámy "Ty máš víc štěstí než rozumu." Pak už jen cesta zpět, která se nesla v podobném duchu, jako cesta tam, jen z kopce. K tomu jsme si dali kokosovou vodu a k tomu přikusovali kakaový bob.

Tak to byl můj týden u Šalamounů. Rozloučila jsem se s místními, komunitou a s bratrem Thomasem, který s námi strávil v komunitě na PNG půl roku a zejména díky podobné věkové kategorii se za tu dobu stal našim věrným parťákem. Poslední slova rektora šalamounské komunity zněla: "Pokud budeš mít v životě čas a chuť, vrať se zpátky. Víc lidí, jako jsi Ty…" Nabídka je to lákavá, o tom žádná, tak uvidíme, kam mě život zanese :)

Mějte se šalamounsky,

Anna z Brna