TENK YU TRU

Už jsem doma nějaký ten pátek a ráda bych udělala takovou svoji pomyslnou tečku. Nebo takhle, těch teček bude víc a co bude za nimi, to ví jen Bůh. Teď bych Vám ale chtěla popsat poslední okamžiky mého života u Papuánců a také Vám pěkně po papuánsku poděkovat, tudíž v pidginu – tenk yu tru (děkuji mockrát) :)

OKÉNKO O LOUČENÍ

Okamžik mého odletu z PNG mě děsil vlastně už od začátku. Ta představa, že navždy opustím tuto krásnou zemi, všechny tyto lidi, moje kámoše a kámošky, moje děti… Je to jiné než cesta tam. To jsem věděla, že se za rok vrátím a s největší pravděpodobností zase všechny uvidím. Ale  odjet s vědomím, že už ty lidi pravděpodobně nikdy v životě neuvidím, byla pro mě prostě nepředstavitelná. Postupem času (zvláště poslední tři měsíce), když se začaly věci trochu hodně komplikovat, vztahy byly vyhrocenější a moje únava už hódně velká, začala jsem se pomalu těšit na domov, na ty moje kamarády, sourozence, synovce, jejichž počet za ten rok vzrostl. Sovi odletěla pár týdnů přede mnou, já jsem ještě dokončila náš "summer camp" a pak se pomalu začala taky pakovat. Říkala jsem si, že z toho nebudu dělat drama, nejsem přeci žádná cíťa, prostě se hezky rozloučím a v pohodě odjedu. Plán to byl dobrej, ale znáte to…

Poslední dny mého života u Papuánců docela často pršelo, a to si lidé neodpustili poznámku, že to celá Papua pláče, že odjíždím. A já na to, že to sice ano, ale radostí. Mezi mým hektickým balením na poslední chvíli a vyklízením paláce, kde bylo tolik věcí, že nemám páru, kde se tam za ten rok vzaly, jsem se snažila porozloučit s kým to jen šlo - s mými "kolegy" z DBC Shirley, Dominicem a Leo, se Salesiány, se psy a hlavně s mými "holkami". Poslední odpoledne jsem s nimi, tedy s mojí papuánskou mámou Julie a oblíbenou sestrou Lapi seděly v kuchyni, popíjely nějaký čokoládový likér, který jsem dostala pár měsíců zpátky k narozeninám, a nacpávaly se rozlučkovým dortem. "Holky" mezi tím fňukaly, kdo se bude o ně starat, až odjedu, kdo jim prý řekne, ať si s nimi na chvíli sednu, dám kafe a něco dobrého a tak podobně. Tak jsem je osočila, že jim budu chybět jen kvůli těm dortíkům, ony že to samozřejmě neee, ale já si myslím svoje :)

Odpoledne jsem se chtěla zajít na pláž, tak jsem vzala mum Julie a otce Pedra a vyrazili jsme pěšky kousek od střediska. Protože to se běžně neděje, že by bílá holka šla pěšky městem, neudělala jsem ani krok bez povšimnutí všech okolo, na to jsem si ale už za tu dobu zvykla. Plánovala jsem si, že to bude taková poklidná procházka u moře. Jakmile jsme ale dorazili na místo, seběhlo se k nám asi deset dětí z našeho campu a DBC, křičících přes sebe "Miss Anna! Teacher Anna!" a chytajících mě za všechny ruce. V tu chvíli mi přišlo, že jich mám fakt hodně. Tyto děti byly takoví naši bodyguardi. Měly radost, že jsme v jejich rajónu a říkaly nám, kam chodit a kam ne, že tam jsou rascols a někomu tam vypíchli oko. Povídali jsme si spolu o škole, sbírali mušličky a mě ta objektivně škaredá pláž plná odpadků připadala nejkrásnější na světě. To proto, že jsem se v tu chvíli prostě cítila šťastná a vděčná za ten celý rok a za to, že tam v ten moment můžu kráčet s těmito malými velkými anděly, kteří netuší, že zítra nadobro odlítám. A bylo to tak dobře. Dolehlo to na mě až v okamžiku, kdy se mě jeden klučina zeptal, jestli za nimi přijdu i zítra. Laskavě jsem se na něj usmála a řekla, že bohužel nemůžu…

Loučení proběhlo i s našimi ubytovanými kluky alias Bosco boys. Předposlední večer jsme měli ofiko rozlučku. Dlouho před večerní adorací v kapli tak pilně nacvičovali tanec na rozloučenou, až zapomněli na čas a nestihli se osprchovat. Jelikož bylo klasických papuánských třicet stupňů ve stínu a kluci tančili, jak o život, při adoraci to doslova bilo do nosu. Nic jsem jim ale nezazlívala, byl to takový smrad z lásky. Po večeři měli pro mě připravený milý "proslov", papuánský náhrdelník a ten vydřený taneček. A pak už byla žranice v podobě pizzy, dortu a zmrzliny. Poslední večer jsem jim chtěla říct tzv. slůvko (povzbudivé slovo na konci každého dne), ve kterém jsem jim chtěla za všechno poděkovat a rozloučit se. Bylo to však náročnější, než jsem předpokládala…ale snad si z toho kucí něco odnesli.

OKÉNKO O NAŠICH DBC DĚTECH

Možná Vás napadá, co se bude dít s naší malou školou Don Bosco Champions a s našimi dětmi. Jako takhle… Jak už jsem se párkrát zmínila, tento projekt je pro každé dítě pouze na rok, pak ho musí opustit a jít do běžné školy, to je cíl projektu. Já jsem v tom byla trochu skeptická a říkala si, že jestli nastoupí do školy tak půlka z nich, bude to velký úspěch… Poslední den ráno po mši za mnou přiběhla malá Rose v opravdové školní uniformě. Přišlo mi to jako scéna z jednoho thajského inspiračního videa (https://www.youtube.com/watch?v=I5UBikauIQM&t=1s). Asi to nejde slovy popsat, ale bylo to prostě kouzelné, protože jsem si nemyslela, že se mi tohle podaří zahlédnout. O několik týdnů později mi došly fotky ze škol se spoustou našich dětí. Konkrétně jich nakonec do školy nastoupilo 69 ze 87. A co bude s naší DBC školou dál? Zůstala tam naše papuánská učitelka Shirley, které jsem předala vedoucí roli a dva indičtí dobrovolníci. Před pár týdny začali pracovat s novými "zbylými" dětmi z přilehlých slumů, které nechodí do školy.

OKÉNKO O SUPERHRDINOVI JMÉNEM RAPHAEL

Raphael. Asi jsem o něm vlastně nikdy nepsala. Tento sedmiletý klučina mi ale nedal spát. Znala jsem ho z farnosti, kterou také spravovali naši Salesiáni a kam jsme občas zajely se Sovi na mši a ošetřovat. Také jsem ho znala z večeří, protože se o něm často zmiňoval otec Angelo, většinou ve spojení, že potřebuje nové pneumatiky. Raphael je totiž na vozíčku. Věc se má tak. Raphael se narodil svobodné ženě, která nežila s otcem Raphaela a když v raném Raphaelově věku zjistila, že nebude moct chodit, utekla a nechala ho jeho babičce. Babička se o něj několik let starala a jeho matka ho až teprve asi rok a půl zpátky začala navštěvovat. Na nějakou dobu se k nim i nastěhovala zpátky, ale jelikož jí vztah s její matkou (Raphaelovou babičkou) neklapal, opět se odstěhovala. Raphaela si ale brala na víkendy, kdy nechodila do práce a finančně ho podporovala. Například mu koupila počítač, na kterém se díval na svého oblíbeného Lvího krále a díky kterému jako jeden z mála dětí jeho věku umí perfektně anglicky.

Proč Vám to ale celé vyprávím… Přišlo mi líto, aby Raphaelova energie, kterou číší do všech stran, bezprostřednost, síla a radost ze života zůstala jen tak zavřená doma s babičkou. Na PNG není úplně jednoduché dostat dítě na vozíčku do běžné školy. To je teda náročné i tady v ČR, ale chápeme, bezbariérovost a osobní asistence tam úplně nefunguje. Bavila jsem se o tom se sestrou Senorinou, která byla ředitelka školy, kde jsem první měsíce své služby pracovala. Říkala, že je jejich škola pro něj z ruky, babička ho tam pěšky "nedovláčí", autobusem to s vozíčkem nejde a na taxíka nemají peníze. Stejně tak na školné této polosoukromé školy. Můj plán A tedy nevyšel. Ať tedy zůstane nějaký čas na domácím vzdělávání a pak mu napíše nějaký posudek do blízké školy, kde by to snad šlo. Raphael ale potřeboval mezi děti. Když jsme ho s navštívili, mluvil o svých kamarádech, kteří však byli imaginární. Přistoupila jsem tedy k plánu B – vezmeme ho do naší DBC školy. Byla pro ně sice taky z ruky, ale jelikož řidič jezdil každé ráno pro sestry do jiné komunity, mohl po cestě vyzvednout i Raphaela. A tak se Raphael ocitl mezi námi a zůstal s námi až do konce roku. Malá věc pro lidstvo – velká věc pro Raphaela. Troufám si tvrdit, že Raphael mezi námi jen vzkvétal. Nejen že měl spoustu nových opravdových kamarádů, ale také svým šarmem oslňoval všechny naše malé studentky, které ho neustále opečovávaly. Uznávám, občas mě to stálo mnoho sil, hlavně na začátku, kdy jsem ho musela všude nosit, protože tlačit jeho ne úplně pojízdný vozíček bylo ještě těžší. Navíc Raphael není úplně tintítko, ale po pár měsících se k nám naštěstí přidali již zmiňovaní dva indičtí dobrovolníci, kterým jsem tento úkol směle přenechala.

A teď se dostaneme k jádru pudla (ehm, já vím, byl to trošku delší úvod…). Postupem času jsme se více a více seznámili s jeho mámou. Zjistili, co dělá, jak žije a tak podobně. Čím dál častěji jsme se vídali a povídali si, co by bylo dobré teď pro Raphaela udělat. Jeho máma říkala, že potřebuje operaci nohou, která by mu snad pomohla se alespoň částečně přesouvat samostatně. Ve státní nemocnici ho stále nechtějí vzít, a tak začala shromažďovat peníze na soukromou. Taky ho začala více vozit k Raphaelovým sestřenicím, kde se Raphaelovi moc líbí. Dokonce se začala vídat s otcem Raphaela a později i Raphaelův otec se samotným Raphaelem. Prý když ho viděl, jak se s ním normálně baví, jaký Raphael je, chce se s ním více vídat a začít ho i finančně podporovat. Několik dní před mým odletem jsem jela s otcem Pedrem do kavárny, kde jeho máma pracuje, abych se s ní rozloučila a taky si jen tak poklábosit. Bylo vidět, že nemá úplně nejlepší období. Prý mají nějaké konflikty v práci a bude ji měnit. Taky měla v tom horku na krku šátek, kterým se snažila zakrývat nějakou ránu. Bavili jsme se o všem možném a došla řeč i na Raphaela. V tu chvíli se rozplakala a řekla něco ve smyslu: "You guys, vy jste přišli a zajímali jste se. Měli jste zájem o Raphaela, o nás, nebyli jsme vám lhostejní, dali jste mi naději, do té doby jsme byli sami, všem ukradení." Došlo mi, že ona nic víc nepotřebovala, jen pozornost a vědomí, že jí někdo fandí, že někoho zajímají, že za nimi někdo stojí a díky tomu začala za svého syna bojovat. Nikdy ji nemohu soudit za to, že kdysi malého Raphaela opustila, byla prostě sama, bez podpory, bez zájmu okolí a systému, který by jí nějakým způsobem pomohl. Na závěr jsme se společně smáli představám, kým jednou Raphael bude, jak se bude chovat, co bude říkat, jak bude žít. Smáli proto, že to byly krásné a realistické představy plné světla, protože to světlo Raphael kolem sebe vyzařuje nejen díky své inteligenci, povaze, schopnostem a kuráží.

OKÉNKO O NÁVRATU A NÁVRATOVÉM KULTURNÍM ŠOKU

Po příletu domů na mě čekali mí nejmilejší, dobré jídlo, přetopený a uklizený pokoj (ačkoliv mě krátce před tím škádlili fotkami mého pokoje v dezolátním stavu) a zkrátka všechno, co bych si v tu chvíli mohla přát. Ve farnosti mě spoustu lidí "vítalo doma" a já jsem byla vděčná za to, že mám toto místo, kam patřím. Během přípravy na dobrovolnou službu nás mimo jiné připravovali na to, že po návratu přijde krize v podobě návratového kulturního šoku. Někteří bývalí dobrovolníci dokonce tvrdí, že právě to byla nejtěžší fáze jejich služby. Já jsem tomu sice věřila, ale úplně jsem si to nepřipouštěla. Nenazvala bych to nejtěžší fází, ale těžké to skutečně bylo/je.

Co se týká těch pozitivních věcí, je fajn jen otočit kohoutkem, ze kterého vždycky teče voda, a dokonce i teplá. A k tomu ještě pitná! Když jsem si doma poprvé napouštěla skleničku s vodou, ze zvyku jsem se do éteru zeptala, jestli je ta voda pitná. Tato automatická ujišťující otázka se mě několik dní v duchu držela. Nebo je fajn, že po použití toalety místo hledání kýble s vodou můžu jen spláchnout. Taky že můžu jít v kteroukoliv denní i noční hodinu sama a kamkoliv a nic zlého mi nehrozí, což jsem si musela pár dní připomínat, když jsem jako Locika opouštěla svou "věž".

Co se týká těch negativních věcí, je tu hrozná zima, šedo, mlhavo a samý beton. Žádné krásně barevné palmy a tropické rostliny všech druhů, žádné slunce. Při první návštěvě obchodu byl pro mě téměř nadlidský úkol říct paní prodavačce u pokladny "Děkuji, na shledanou." A stejně tak rychlé automatické odpovědi stylu "promiňte", když třeba někoho málem přejedu na koloběžce, jdou/šly jen v angličtině. I ty lidi jsou jiní a mám pocit, že se spoustou z nich jsem si byla blíž, když jsem byla dál a musíme si zpátky k sobě hledat cestu. Zkrátka máte pocit, že po tom všem vám zbyl jen obrovský stesk a prázdnota. Naštěstí se to ale poměrně rychle proměňuje…

OKÉNKO O LIDECH, BEZ KTERÝCH BY TO NEŠLO

Teď přicházíme k tomu nejdůležitějšímu, a to je děkovačka. Největší dík patří mé "misijní patronce" Marii alias MSCH, bez které bych snad ani nevyjela. Stála při mně v době přípravy, volby cílové země, zařizování, fundraisingu, odletu. Řešila se mnou snad úplně všechno, co se (mi) na PNG dělo, vyslechla, řekla svůj názor a pohled, pomohla a když to bylo na místě, tak se mi i vysmála :) Nebo jsme spolu jen tak "plkaly" a řešily záludnosti i srandy života, což mě vždycky hodilo do pohody. Byla ochotná se mnou akutně telefonovat pár minut před zkouškou a vyhotovila mi kartičku rychlých zkratek (viz obrázek níže), z nichž jsem skoro všechny využila a která mi po celý rok visela na skříni společně s motiváky. A je se mnou stále. Asi nikdy jí nedokážu dostatečně za to všechno poděkovat. Další velký dík patří mé ségře, která byla mou kumpánkou už ohledně odjezdu a pak mi pravidelně podávala reporty o životě tady v ČR. Také jsem jí mohla říkat všechny strašidelnosti, které se na PNG děly, protože to zvládala. Také bráchům, kteří mi fandili. A taky mámě, která přes všechny původní protesty přijala a nakonec snad i pochopila mé rozhodnutí a ve výsledku vlastně hezky podporovala (když už jí nic jiného nezbylo :D ).

Obrovský dík patří i Sadbě (Salesiánská asociace Dona Bosca), přes kterou jsem mohla jet. Která mi poskytla přípravu a byla jistotou, na kterou jsem se mohla kdykoliv obrátit. Také nesmím zapomenout na Sovi, se kterou jsem na PNG vyjela a strávila s ní dosti intenzivní rok. Se kterou jsme hlavně ze začátku, kdy bylo vše nové a úžasné, vždycky po práci sedly a u kafíčka, zmrzliny a sušenek nadšeně vykládaly zážitky z uplynulého dne. Taky mi zpočátku dost pomáhala s angličtinou. A ačkoliv jsme se později spousta krát málem sežraly, věděla jsem, že je vždycky tak nějak "se mnou". A mimo jiné dělala korekturu většině mých článků :)

V neposlední řadě děkuji VÁM, mým fanouškům/podporovatelům/farníkům. Ať už byla podpora jakákoliv v jakékoliv podobě, dodávala mi sílu a radost do toho všeho. Všem kámošům, kámoškám a lidem, o kterých ani nevím…

OKÉNKO O VDĚČNOSTI A ...

Chtěla bych, a mám pocit, že to tak i je, aby mi po tom všem zůstala hlavně vděčnost. Vděčnost za to, že jsem byla ve správný čas na správném místě a mohl se tak zrealizovat dlouho plánovaný projekt. Že jsem mohla to všechno zažít, že mi komunita dala určitou svobodu a umožnila mi se realizovat, přinášet nové nápady a uskutečňovat je. Že jsem mohla svým čecháčským způsobem hostit kdekoho, nabízet dortíky a všemožné sladkosti na posilněnou, protože to komunitní lednička i pokladnička dovolily. Že když byl náročný den nebo jsme měli konflikty, jsem na konci dne mohla (i když třeba jen v duchu) použít slova mého mladšího bráchy "Hoši, vždyť jde vo ho*no" a připít si s ostatními něčím ostřejším.

Často mi někdo položí zcela logickou otázku "Jak ses měla?" Asi nebudu nikdy schopná nějak jednoduše odpovědět. Měla jsem se plně, plně všeho. Obrovské radosti, zábavy, pocitu užitečnosti, neskutečné nekonečné lásky, porozumění, až přes bolest, zradu, křivdu, zlobu, nenávist a snad nakonec i to odpuštění. To všechno tam bylo a mám za to, že je to tak dobře. Že takový je zkrátka život a je to přirozené a správné. Než jsem vyjela, jedna bývalá dobrovolnice mi řekla, že byl pro ni "dobrovolnický rok" jeden s nejtěžších, ale taky nejkrásnějších období. A já bych se pod to po své zkušenosti podepsala. Říká se, že každý dobrovolník se vrací jiný, vypadá stejně, ale je jiný. Snad vnitřně bohatší, krásnější, sebevědomější, ... A já? Nevím, nemohu soudit. To posuďte vy, ale každopádně si to nechtě pro sebe :)

Když jsem ještě na dálku mluvila s rodinou o suvenýrech, máma řekla: "Suvenýry nevoz, Ty jsi suvenýr." A jak moc bych jím chtěla být, nosit Papuu i celou mis(i)i všude, kde je o ni zájem. Takže ráda přijdu kamkoliv a téměř kdykoliv Vám o tom všem povyprávět, stačí říct :) Taky bych si moc přála, aby takovou zkušenost zažilo více mladých i starších lidí, takže pokud máš zájem, běž do toho a věz, že to stojí za to.

Když jsme se Sovi na PNG přiletěly, daly jsme komunitě jako dárek knihu o českých svatých, která se jmenuje České nebe. Komunita se tomu smála a otec Pedro řekl, že je i Salesiánské nebe, kde je pěkně hlučno a veselo a naše místa jsou tam taky, protože jsme součástí salesiánské rodiny. A já doufám a věřím, že se tam se všemi jednou setkám. Stejně tak v Papuánském nebi uvidím svoji papuánskou rodinu. Při loučení mi přišlo příliš kruté jim říct jen suché "Bye", tak jsem říkala "Bye and see you", protože mám za to, že je nejpozději právě tam potkám.

A co dál? Nevím, kam mé kroky povedou, jak naplním svůj život. Mis(i)e PNG pro teď skončila, ale stále pokračuje Mis(i)e Život. A já v každém případě doufám a věřím, že to bude mít grády a smysl, když tomu ten smysl dám :)

Mějte krásně, kdekoliv na viděnou a TENK YU TRU!

Anna z Brna