STALO SE

Jelikož ráda sleduji Show Jana Krause a zejména úvodní část s názvem "Stalo se", dovolila jsem si tento název trochu ukradnout. V Show Jana Krause se jedná většinou o nějaké vtipné informace ze zpráv, které se daný týden přihodily. V mém případě to nebude pouze za poslední týden, ale spíše za poslední čtvrtletí, a ne vždy to bude úplně vtipné. Ale tak prostě stalo se...

OKÉNKO O PROJEKTU PRO MATKY

Jak již jsem v minulosti psala, projekt, ve kterém pracuji, je zaměřen na děti ze slumu, které nechodí do školy. Do školy nechodí většinou kvůli přestěhování, nějakému neúspěchu, ale zejména kvůli tomu, že je tam rodiče nepošlou, a hlavně jim nezaplatí nezbytné potřeby, jako například školní uniformu, školní pomůcky apod. My jsme tedy tyto děti vyhledali a vzali je do naší velice improvizované školy Don Bosco Champions a dali jim nějaké základy v psaní, čtení a počítání. Také nejrůznější sociální návyky, pohybovou zdatnost i něco z toho umění - kreslení, tanec, zpěv. Tyto děti v naší škole nemohou zůstat déle než jeden školní rok, tak zní pravidla projektu. Všechny tyto děti musí být poslány do oficiální školy. Tady nastává další úkol - práce s rodiči. Je potřeba jim vysvětlit, že škola jim v mnohém opravdu pomůže a je to vlastně základ, který oni samotní většinou neměli. Od začátku projektu jsme pořádali jednou měsíčně rodičovská setkání na nejrůznější témata týkající se péče o děti.

V průběhu září se začalo intenzivně pracovat na projektu pro matky, ve kterém se naučí vyrábět něco, co mohou pak prodat, a tak vydělat nějaké peníze pro své děti, aby mohly chodit do školy. Na začátku října to vypuklo a byla to jízda. Tedy ne pro mě, já jsem jen přihlížela a občas s něčím pomohla. Jízda to byla především pro indickou sestru Lapynshai (já jí říkám Lapi), která před tím pracovala se mnou ve škole a která vlastně kvůli tomuto projektu pro matky přijela. Nikdo nevěděl, jak to bude vypadat. Původní plán byl, že se budou šít Meri blaus (typické PNG šaty) a bilum (typická PNG kabela). Jelikož se jich však na každém rohu prodávají desítky, uvědomili jsme si, že to by nebyl dobrý tah. Uvědomění přišlo naštěstí ještě před pořízením šicích strojů. Někdo byl poté osvícen, že nejvíce na dračku jde jídlo. Stačí si vzít krabici s nějakým "street food" a vyrazit k silnici. Pořídila se tedy trouba, několik pánví, hodně mouky a další nezbytnosti. Vysmejčila se stará kantýna a matky mohly začít.

Začít něco nového však není tak jednoduché, na začátku je potřeba matky namotivovat. Místo plného počtu cca 40 matek jich na začátku přišlo jen asi 11. Počet však postupně rostl, až jich bylo na konci zhruba 22 stabilních (denně docházejících), což je na zdejší poměry dost. Než bylo vše nachystáno, otec Pedro s nimi započal 100 kina business, aby neztrácely čas. To znamená, že každá matka dostala na ruku 100 kina (asi 640 Kč) a musela říct, jak to využije, aby zpět donesla 120 kina. 100 nazpátek a 20 na uložení do pokladničky jejího dítěte. Co vydělá navíc, to si může nechat. Nějaké byly opravdu vynalézavé a koupily na velké tržnici ryby a šly je prodávat někam k cestě. Jiné zase bételové oříšky či cigarety. Ano, jsou to drogy a nemělo by se to podporovat, ale tady to funguje jinak. Když se vrátily do dvou týdnů se 120 kina, dostaly na ruku 200 a do dvou týdnů měly přinést 240. Některé tak velice úspěšně učinily, jiné ne, ale o těch za chvíli.

V průběhu toho už začalo i samotné vaření. Matky se od sebe navzájem naučily, jak péct takzvané scones, což jsou housky, které jsou takovou hlavní surovinou pro všechny. Asi jako u nás rohlíky. Dále pak smažené donuty, které všichni milují a ice blocks, což je zmražená voda se šťávou v pytlíku, kterou si tu také všude všichni kupují. Také banány upravené na sto způsobů. Tyto výrobky byly základ. Do toho se zkoušely muffiny, palačinky, sušenky nebo naše langoše. Jelikož poměr cena ingrediencí a konečná prodejní cena nebyly tak výhodné a co stojí více jak 1 kina, to se těžko prodává, tyto výrobky nakonec ztroskotaly. Navíc tady se na nové exotické jídlo moc nejede, lidé vsází na klasiku. Takže ano, langoše, palačinky a muffiny jsou velká a v tomto případě neúspěšná exotika.

Sestra Lapi nasadila i pěknou "firemní" kulturu. Již na začátku se řeklo, že matky musí přijít umyté s ostříhanými nehty, aby se nepřenášely na jídlo a na ostatní různé bakterie a choroby. Také logicky lidé si od špinavé kuchařky a prodavačky nic nekoupí. Byl také nastaven přísný zákaz žvýkání bételových oříšků v průběhu pracovní doby, tedy celého dopoledne. Pro některé bylo toto pravidlo velká výzva, protože jich za dopoledne vyžvýkají třeba pět. Takové klasické ráno tedy vypadalo tak, že matky chodily dovnitř jedna podruhé, ukázaly sestře nejprve zuby a jazyk, jestli jsou vyčištěné, poté nehty, jestli jsou čisté a ostříhané, poté se na všechny usmály a popřály dobré ráno. Vzaly si uniformu v podobě zástěry a čepici do sprchy (nic lepšího jsme na hlavu nenašli), díky čemuž byly náležité hrdé a připadaly si důležitě. Poté se všichni dohromady na začátek dne pomodlily a začalo se makat. U toho povětšinou vládla opravdu příjemná a radostná atmosféra, protože matky si užívaly, že jsou spolu, v bezpečí, dělají něco užitečného a u toho mají spoustu srandy.

Nakonec převážnou většinu svých výrobků prodávaly tady v areálu střední školy našim klukům studentům. Po dvou přestávkách bylo všechno pryč a kluci chtěli další a další. Většina z nich doma nesnídá a konečně měli k dispozici něco jiného než jen sušenky. Takže co se týká kluků, ti byli maximálně spokojeni. Problém byl v učitelích, kterým matky v našem areálu "nevoněly" a na protest nechodili do kantýny. V tomto případě však stačil jeden meeting, kde se jim vysvětlilo, oč a proč jde a matky byly rázem vítány.

Bohužel další problém byl s jejich muži. Ne každému se líbilo, že je žena najednou celé dopoledne pryč, že pracuje a vydělává. To potvrdil jeden incident, který se stal přímo v areálu. Přišel chlápek s velkým nožem a začal vyřvávat jméno jedné matky. Vystrašená sestra nevěděla, co dělat. Matky jí poradily, ať nechá onu ženu odejít s ním a on nikomu nic neudělá, ani jí. Tento chlápek chtěl předchozí večer po své ženě peníze na alkohol, ta mu nějaké dala. Zanedlouho přišel znovu a chtěl další. Žena utekla ke známým a přespala tam. Ráno si řekla, že manžel po "probdělé" noci bude dopoledne spát, tak může jít v klidu do práce... Vědomí, že mají najednou jejich ženy peníze, jim nedělá dobře. Proto bylo nastaveno nové pravidlo, peníze budou ukryty pěkně u sestry a až je budou na něco potřebovat, vezmou si je.

No a s tím ve váže to vrácení peněz. Zpátky tedy k 100 kina businessu. Někdy před Vánocemi, než se rozutekly všechny na prázdniny, byla schůze i s otcem Pedrem, kde měly matky, které tak doposud neučinily, vrátit 120 kina. Před tímto dnem se děly mezi matkami zvláštní věci - chtěly jít najednou prodávat zbylé jídlo do ulic, ačkoliv tam nikdy před tím nechodily, tedy až na jednu, která kvůli handicapu nemohla pracovat v kuchyni. Také najednou chodily matky k nám do malé školy a prosily o peníze na záchranu svého bratra, manžela, otce či koho ještě. V onen den se zjistilo, že více jak polovina matek dala své peníze jedné z matek, která si brávala pozici šéfky. Ta jim údajně slíbila, že peníze nějak chytře a úspěšně zužitkuje a ony je tedy budou moci přinést nazpátek. To se ale samozřejmě nestalo a po této matce se slehla zem. Záhadou však je, jak jí mohly matky věřit, když je tímto poměrně známá. Každopádně matky tohoto tahu velice litovaly a donekonečna se otci Pedrovi omlouvaly. Také většina z nich plakala, že konečně dostaly smysl života, že mohly být spolu a užívat si vše, co dělaly, že našly svoji hodnotu a postavení a teď zklamaly... Tím ale projekt nekončí. Se začátkem nového školního roku bude pokračovat :)

OKÉNKO O PROTESTECH PROTI DÍVKÁM

To se tak Salesiáni a zástupci školy rozhodli, že je na čase něco udělat s dívkami v této části města a vlastně obecně všude a dát jim možnost studovat technickou školu. Většina mladých dívek po skončení základní školy jen sedí doma a buď nedělá nic či prodává na trhu. A následně má ve velmi nízkém věku spoustu dětí. Dívka s technickým vzděláním může pracovat ve firmě a mít slušný plat. Ano, jsou tu nějaké školy pro holky stylu hotelovky, ale po jejich absolvování práci neseženou, protože co si budem, moc hotelů a restaurací tu není, protože tu nejsou turisti. Pak jsou tu nějaké akademické střední školy, po kterých když nejdou na vysokou, je jim její absolvování také téměř zbytečné.

Když se vypustila informace o přijímání dívek od příštího školního roku, začal asi týdenní boj plný nenávisti a agrese. Studenti začali protestovat a přestali chodit do školy, jeden den se škola dokonce kvůli bezpečnosti zrušila. Ve městě bylo spoustu bitek a studenti, kteří byli proti, zabraňovali ostatním studentům dostat se do školy. Na sociálních sítích začaly kolovat výhružné zprávy, že rektor otec Pedro bude soudně stíhán a deportován. Bývalí studenti a někteří aktuální učitelé toto celé pěkně dmýchali. Důvod, proč holky ve škole nechtějí, byl ten, že bude pošlapána hrdost a jméno této chlapecké školy, že Don Bosco se také staral jen o kluky, že Bosconians jsou jen kluci, ne holky a další nesmyslné důvody. Učitelé začaly chodit do ředitelny, že neví, jak se chovat k holkám a jak je učit a kluci zase s důvodem, že se před holkama budou stydět a že jim budou učitelé nadržovat. Otci Pedrovi bylo doporučeno, aby raději neopouštěl areál školy a byla naplánovaná obrovská demonstrace, do které se, jak už to tu bývá zvykem, připojili i náhodní kolemjdoucí, aniž by věděli, o co jde. Na konci tohoto šílenství vyšlo prohlášení, že se přijímání dívek odkládá... Vznikla totiž nekontrolovatelná vzpoura, kterou nebylo možné nijak řídit a vedlo by to k něčemu velmi špatnému. Na tak velký krok (o kterém tedy nikdo netušil, že bude pro některé jedince tak velký), je potřeba společnost připravit. To je tedy výzva do dalších let.

OKÉNKO O STŘETU S NEBEZPEČNOSTÍ

Jak to tu pokračuje s tou bezpečností... Tak nějak stejně, jak doposud, jen se mě to začalo více týkat. Poslední události z toho, co se mě přímo netýká, je například že blízko jiné salesiánské školy zabili jednoho studenta. Což je samozřejmě smutné, jen ještě smutnější je, že se spletli, chtěli kvůli pomstě zabít jeho kamaráda, se kterým se na ulici pohyboval a se kterým se snažili utéct. V podobnou dobu mi jedna kuchařka z vedlejší salesiánské komunity vyprávěla, jak v její čtvrti v noci zabili jednu čtrnáctiletou dívku jen tak. A k tomu dodala: "Víš, vy bílí si dokazujete postavení a moc tím, že si kupujete nová auta, domy, pozemky. My na to ale nemáme peníze, tak si to dokazujeme zabíjením. Získáváme tak moc a prestiž."

Teď z toho, co se mně osobně stalo. Byl to samozřejmě tisíckrát slabší odvar, takže nečekejte nic velkého. To si takhle jedeme v sobotu kolem 17 hodiny autem zpátky do střediska. Uprostřed silnice před námi stojí již od pohledu opilý muž s velkým nožem v ruce. Otec Pedro přibržďuje, aby nechal projet protijedoucí auto a mohl tohoto doposud milého pána objet. Pán si nás ale v poslední minutě všimnul a začal nožem mlátit do okýnka auta na mé straně. Pedro pána v klidu objel a pokračoval dál v jízdě i před tím probíhající konverzaci. Já, trochu vyděšená, se snažím bavit o tom, co se právě stalo, protože mě tento ledový klid nesedí. Povídám: "To ani nezkontrolujeme auto, musí tam být škrábance. A já jsem třeba traumatizovaná!" Pedro se pousměje a odpovídá: "Ale nejsi a auto je taky v pohodě..." Jo, uznávám, nebyla jsem, ale ledový klid v těchto typech událostí mě nepřestává překvapovat. Ale uznávám, po pouhém roce na PNG už taky otupuji. Událost odehraná o několik týdnů později, když se parta mládenců snažila dostat k nám do auta při čekání na křižovatce, už mě taky pomalu ani nezneklidnila. Sestra Lapynshai, se kterou jsem pracovala v DBC, a která má teď na starosti projekt pro matky, zažila o poznání horší situaci. To ji takhle, jako každé ráno, vyzvedl řidič a jeli k nám do Gabutu. Do cesty se jim postavil muž s pistolí v ruce a dva muži po stranách. Řidič řekl sestře, ať sklopí hlavu a šlápl na plyn. Chlápci uskočili a řidič se sestrou v pořádku dojeli do Gabutu.

Co se týká mého bydlení, přišly časy, kdy jsem přestala být v bezpečí ve středisku v domě, ve kterém bydlím. Nějaký týden či dva před Vánoci vnikli nějací muži, říkáme jim rascols, do jednoho z domů vedle mě. Vniknout do takového domu není jednoduché. Všude na oknech jsou ocelové mříže a před dveřmi ocelová vrata. Tito chlápci se však nenechali odradit a zničili údajně nerozbitný zámek na ocelových dveřích. Jeho obyvatelé v čele silného a statného muže na ně začali křičet a bránit svůj dům. Rascols tedy odešli. Já se od té doby v mém domě bála o něco více než před tím a spala v zamčeném pokoji (obávala jsem se totiž, že by mě jinak hluk vstupních dveří neprobudil) a s repelentem (nemám tu pepřák) a nůžkami (nožem bych se akorát sama poranila) vedle postele. Asi tři týdny se nic nedělo, tak jsme všichni nabyli pocitu, že je to zase safe. Pak ovšem přišla stejná událost znovu v jednom z vedlejších domů. Tentokrát však těchto rascols bylo asi sedm, s kuklami na hlavě a údajně ozbrojení. Za křiku obyvatel a házení kamenů toto místo opět opustili. Otec Pedro však uznal, že repelent a nůžky by mě nezachránily a já sama bílá holka bych je svým křikem zřejmě nevyděsila (ano, poslední dva měsíce jsem tu byla sama, Sovi byla z jistých kulturních a bezpečnostních důvodů přemístěna do jiné komunity). Tudíž mi bylo doporučeno, tedy spíše nařízeno, spát v rezidenci.

Od té doby jsem tedy spala ve stejném domě se Salesiány ve svém pokojíčku. A to do doby, než se vyměnila hlídací služba s hlídači, kteří v noci nespí a nenechají kdekoho vejít do střediska. Tak jsem se vrátila do svého paláce...na dvě noci...během té druhé mi totiž někdo ukradl z balkónu patery "meri blaus" (typické papuánské šaty), z nichž tři byly úplně nové zamýšlené jako suvenýry a dvoje zbylé byly plné vzpomínek. K tomu jednu sukni a dva ručníky, to bych jim aji prominula. Původně jsem si myslela, že to byli rascols. Byla jsem sice strašně naštvaná, ale snažila se uklidňovat tím, že ty věci potřebují víc než já. Z tohoto omylu, že to byli rascols, mě však brzy komunita vyvedla. Rascols berou všechno, nevybírají si, nemají na to čas a chtějí všechno. Na balkóně totiž visela spousta pěkných triček a kraťasů. Navíc meri blaus ani nebyly v první řadě a nebyly u sebe. Závěr je jasný, musel to být někdo z mých sousedů... Toto uvědomění mě naštvalo ještě více, a to především ve spojitosti s tím, když mi jedna sousedka den před onou nocí nabízela, jestli si od ní nechci koupit meri blaus. Já odvětila: "Ne, díky, mám jich už spoustu." Tak právě její rodinu řadím mezi hlavní podezřelé čorky, páč se jim zřejmě moje šaty hodily do krámu (a to doslova). Nechala jsem tedy pro mé sousedy na svém domě vzkaz (viz foto). Zepředu domu soft verzi, zezadu jednu upřímnější (viz obrázek). Nicméně pro mě tato zkušenost znamená jediné - i s novými hlídači není pro mě můj palác bezpečný, takže až do konce pobytu budu spát v rezidenci.

OKÉNKO O DBC VÝLETU

To jsme tak našim dětem asi tak tři týdny před koncem školy řekli, že pojedeme na výlet. Abychom je namotivovali k lepšímu chování (s některými je to totiž opravdu náročné), řekli jsme jim, že pojedou jen ti, kteří se dobře chovají. No, tato technika moc nezabrala, ale za to děcka byly připravené jet na výlet každý den. To se tak občas shlukli u brány ráno všechny děti, ne pouze dopolední polovina, že jim prý kamarádi řekli, že dneska jedeme do Adventure parku. Nebo někdy třeba přišly i s rodiči, kteří je chtěli vyprovodit. Navíc škola začíná normálně v 8 hodin, tyto poslední dny však chodily k bráně pro jistotu již na sedmou.

A výletu jsme se nakonec všichni dočkali. Samozřejmě nejen ti vybraní, to nepodporuji. Přeplnili jsme jeden náš autobus, k tomu jeden dobytčák. Rodiče nám nadšeně mávali, jak kdybychom odjížděli minimálně na měsíc a vyrazili směr Serokone beach, což je jedna moc pěkná pláž. Děcka ze sebe po výstupu shodily přebytečné oblečení a nadšeně naskákaly do vody a vydržely tam do té doby, dokud jsem neupozornila na dopolední svačinku. Pak se většina vrátila zpět do vody, jiní si hráli v písku a začali jsme chystat klobásy na grilu. Společně jsme poobědvali, popili (s děckama jen limču...), zazpívali si a zatančili a za velikého hluku našeho reproduktoru hrajícího vánoční písně zamířili zpět.

OKÉNKO O DBC UKONČOVACÍM PROGRAMU NEBOLI "GRADUATION"

Školní rok se chýlil ke konci, všude na školách byly nejrůznější ukončovací programy. Ať už se týkali kteréhokoliv ročníku a stupně studia, říkalo se jim "graduation". Předávala se vysvědčení a byla společná párty s rodiči. O to jsme nechtěli připravit ani naše děti. A vzali jsme to v plné parádě. Jelikož to bylo před Vánoci, spojili jsme to s vánoční párty. Děti toho dne přišly společně se svými rodiči i nejrůznějšími členy rodiny, protože tu máme samý Hujerovi a nařízení jeden rodič na dítě neberou. Bylo to dopoledne plné slavnostních proslovů, taneční a pěvecké vystoupení dětí, vánočních dárků od sponzora, slavnostní krájení dortu, společný oběd a tak podobně. Gró toho všeho bylo předávání certifikátu o absolvování DBC za zvuku fanfár za doprovodu blesků z foťáků, potlesku a potřesení rukou. Děti se cítily úspěšně a výjimečně a já jsem zamáčkla slzu a uvědomila si, že můj cíl byl splněn. Pár týdnů před tím jsme obešli školy a domluvili jim místo ve třídě, ve které budou odpovídat svým věkem a schopnostmi. Takže jejich cesta by dle projektu měla vést právě tam, do běžné základní školy.

OKÉNKO O LETNÍM TÁBOŘE/ORATOŘI

Škola oficiálně skončila dva týdny před Vánoci a tím tu začaly dlouhé letní prázdniny, které trvají až do konce ledna. Aby se primárně naše DBC děcka jen nepoflakovaly na ulici a nepodnikali "drobné krádeže", vymyslela jsem pro ně takzvaný summer camp. Jak už jsem se zmiňovala v nějakém předešlém článku, tady se o prázdninách nic nepodniká, jak jsme zvyklí u nás. Žádné tábory, žádné příměšťáky ani nejrůznější typy dovolené. Tady jedou maximálně na nějaký čas ke svým známým do rodné vesnice a tam nějak přebývají. Bohužel ani Salesiáni tu nejsou zvyklí, že by se pro děti něco pořádalo. Chtěla jsem jim ukázat, jak se to dělá u nás a jak je možné s dětmi pracovat. Pobytový tábor v této kultuře a se zdejším zázemím tu není realizovatelný. Původně jsem měla v plánu nějaký příměšťák s vymakanou legendou a týdenním programem asi pro tři turnusy. Později se ale ukázalo, že není možné mít jednu skupinu těch samých dětí na jeden týden. Děti nebudou chodit pravidelně a ostatní se budou chtít přidat. Proto nakonec velké plány padly a zvítězila snadná a pro všechny nejlepší cesta formou oratoře. Pozveme všechny děti ve věku 6 až 12 let. A ne pouze ty naše DBC, jak jsem také původně plánovala, ale řekneme jim, ať vezmou svoje kamarády.

A tak máme teď v lednu každý den oratoř, na kterou chodí v průměru 100 dětí. Začínáme inspirativním videem, pak modlitba, zpívání s kytarou, tance, pak nějaký biblický příběh, omalovánka na toto téma a jde se na hřiště. Tam hrajeme fotbal, volejbal, basketbal, je k dispozici pískoviště dětem, které mají zájem a čteme jim pohádku. Na konci se zase scházíme dohromady, máme krátkou reflexi, modlitbu, děcka dostanou sušenku a ice block (zmrzlá šťáva s ledem v pytlíku). Jak říká otec Angelo, ono je skvělé jen když se sejdou dohromady pro dobrou věc, interagují spolu, hrají si a když se k tomu ještě něco naučí, je to pecka.

OKÉNKO KOLEM A KOLEM

Do tohoto okénka chci zařadit vše, co se mi přihodilo nebo na mysl přišlo a je to do jiných okének nezařaditelné. Berme to jako takovou směsici myšlenek a zážitků Anči, které k sobě vůbec nesedí. Jednou z nich je slavení narozenin. Co se týká našich slumových dětí, už jsem se někdy zmiňovala, že velká většina z nich neví (tzn. ani jejich rodiče), kolik jim je, natož jejich datum narození. Věk jsme tedy pro zápis do školy odhadovali. Protože jsme však pokaždé společně slavili narozeniny nás učitelů (třeba v případě těch mých to byla párty ve velkém stylu), přišlo mi škoda, abychom neslavili narozeniny dětí. A tak jsme jednoho dne uspořádali v DBC oslavu všech. Každé dítě jednotlivě přišlo, dali jsme jim mnou upečený muffin s poctivou porcí šlehačky a svíčkou a společně jsme mu/jí zazpívali. Pak jsme měli ještě společný velký dort a nějaké malé dárečky. Pro většinu z nich to byla první oslava jejich narozenin.

Přišly narozeniny i naší hospodyňky, mum Julie. Té jsme společně s otcem Pedrem upekli dort, nazdobili kuchyni a já jsem jí naškubala nějaké kytky v areálu a uvázala docela poctivou kytici. K tomu přidala malý pěkně zabalený dáreček a nadšeně popřála. K mému údivu místo úsměvu začala plakat, že to je poprvé, co dostala kytici a dárek k narozeninám. Doma prý na její narozeniny zapomněli. Tak dort jsem jí dala nenakrojený, aby to oslavila doma s rodinou a daly jsme si společně kafčo, zmrzku a panáka.

Další má vzpomínka a stále opakovaný zážitek je spojený s jednou naší farnicí Annou. Abychom ji s ostatními rozpoznali, říkáme jí ve vší úctě "crazy Anna". Tato naše Anna skoro vůbec nevidí a neslyší. Avšak pokaždé, když mě vidí, běží ke mně, vřele mě objímá a u toho říká: "Anna, I love you, you are in my heart." Otec Pedro mě několikrát varoval, že si mám dát pozor na její vyrážku a radši se s ní neobjímat. Ale nepřijde mi vhodné a ani nechci se vyhýbat její čisté lásce. Vyrážky se však ze zdravotních důvodů nedotýkám, nebojte. Jedno sobotní dopoledne jsme jen tak vedle sebe seděly a koukaly na moře před námi (výhled z kopce našeho střediska) a úplně nám to stačilo. Nebyla potřeba slov, jen prosté bytí.

Takovou pro mě smutnou a náročnou skutečností je tu fakt, že některé děti i po těch mnoha měsících prostě nezvládám měnit. Nejde jim nijak vysvětlit, že začít jen tak z ničeho strkat do druhých či je rovnou mlátit není normální a už vůbec ne dobré. Že když společně na něčem pracujeme, není pěkné to začít ničit. Nebo že když všichni jdeme jedním směrem za nějakým účelem, není vhodné se rozběhnout beze smyslu na druhou stranu. Ani šikanovat menší a slabší tím, že jim kradu jídlo nebo po nich za bránou házet kameny proto, že mi nedali housku. Je to těžké a za tu řadu měsíců jsme společně s ostatními nepřišli na to, jak těmto jedincům pomoci. Ale není jich více jak prstů na jedné ruce, zas abyste to nechápali špatně. Mluvila jsem o tom se sestrou Lapi, která mi na to odvětila, že to jsou prostě věci, do kterých my nemůžeme proniknout. Skutečnosti, které je ovlivnili většinou už před jejich narozením. A to třeba tak, že některé matky ani neví, jak k dětem přišly a že je ani nechtěly. Jejich otce třeba ani neznaly, jen je jako velmi mladé někdo zneužil a odešel. Jsou viditelné i rozdíly v péči o jejich další děti, záleží, jak moc jsou "vlastní". A to zejména na vzhledu dětí (oblečení, rány, zápach), jejich chování a prožívání.

Jednou takovou kouzelnou osobností je pro mě malá Catherine. Catherine je šest, maximálně sedm let. Tato malá dospělá je pro mě nadpřirozený úkaz. Nedělá jí problém každý den přiběhnout z vedlejší čtvrti do naší školy, zaběhnout se vysprchovat na stadion k hadici a vzít s sebou mladšího bráchu a přijít v neděli včas na mši ve "svátečním oblečení". To s tím přijitím včas na mši dělá problém i mně, a to jsem o dvacet let starší. Podle toho, co jsem vypozorovala, otec s nimi není nijak v kontaktu a matka se stará dosti nesoustavně. Catherine se také jen tak něčeho nebojí a dokáže dávat silné rány, za mě často až moc silné, ale ona sama dobře ví, jak moc to ke svému přežití potřebuje. A já mám tak často pocit, že nemám právo ji nějak formovat a vychovávat. Ona se o sebe dokáže již ve svém věku sama postarat, obstarat si nějakým způsobem jídlo, někde se umýt a potřebně obléci, přijít tam, kam potřebuje a k tomu se postarat o druhé. Takových "případů" jako Catherine je tu mnoho. Jestli se o dětech říká, že jsou malí dospělí, tady to platí dvojnásobně.

Moje poslední měsíce a týdny v DBC jsem se snažila sebe i ostatní připravovat na to, že tu příští rok nebudu. Jak říkal otec Angelo, úkolem učitele je stát se neužitečným. Já jsem to pojala o to více ve své pozici dobrovolnice. Byla jsem koordinátorkou projektu a praktické fungování naší malé školy záleželo více méně na mě. Před posledním čtvrtletím jsem byla poměrně dost nemocná a pak už jsem se pomalu stahovala a snažila dávat více prostoru svým kolegům a ukazovala jim jak, co a proč dělám. Více jsem si užívala bytí s dětmi a jejich křiku za branou "Teacher Anna, Hello!", když mě viděly přicházet z rezidence padesát metrů daleko.

Možná to bude znít jako kýč, ale uvědomila jsem si, že hlavní přínos, který jsem zde mohla dát, jsou ty pro nás úplně obyčejné věci. Že někomu na narozeniny upeču dort a oslavím to s ním/s nimi. Že ukážu ostatním učitelům, že děti není dobré nebo spíš je velice špatné je mlátit a jde použít mnohem účinnější a respektující přístup. Že někdy stačí druhého jen obejmout a udělám mu tím radost minimálně na celý den. Že někomu ukážu, že je úspěšný/á a výjimečný/á. Že přinesu trochu naší české tradice tady do té papuánské (třeba Vánoce, viz předchozí článek). Že tu zkrátka dělám to, co je pro mě a asi pro nás všechny v Česku hrozně přirozené a úplně obyčejné. Jasně, občas mě Papuánci štvou. Nebo spíš mě někdy se*ou tak, že mám potřebu s něčím prásknout. Třeba když mě nebo ostatní okradou nebo když strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, když se kvůli nim nemůžu cítit bezpečně, ... Samozřejmě jsem tu potkala i spoustu skvělých Papuánců, kteří mě mnohému naučili. Ale přes to všechno mám pocit, že to má/mělo smysl. Že i když třeba některé děti, které jsme učili, do školy nakonec vůbec nenastoupí, že i když jsem třeba reálně nikomu nepomohla, tak právě těmi obyčejnými a jednoduchými činnosti jsem měla na někoho dobrý vliv, který se jim někam hluboko zaryl a třeba za několik let ponese ovoce.

Toto je poslední článek psaný tady na PNG. Zbývá mi tu pár dnů, během kterých se chci porozloučit a pěkně to tu uzavřít. Což pro mě rozhodně nebude jednoduché, ale místo truchlení se snažím si to užívat. Tak na mě můžete v tomto ohledu myslet. Po cestě se někde zastavím na chvíli si odpočinout a nějak si v sobě tento rok zreflektovat a v druhé půlce února jsem v Česku jak na koni.

Tak brzy na viděnou :)

Anna z Brna